Bábušky z Černobylu

O programe

Třicet let po černobylské katastrofě se štáb filmařů vydává do uzavřené zóny, aby zdokumentoval život několika starých žen, které byly z oblasti násilně evakuovány, ale tajně se vrátily a žijí tam dodnes...V místě, kde v roce 1986 došlo k dosud největší jaderné katastrofě na světě – v okolí Černobylu – existuje dodnes uzavřená zóna s režimem přísného dohledu. Je zde zakázáno jíst a kouřit venku, dotýkat se rostlin, konzumovat lesní plody, dotýkat se staveb. Přesto tu žije skupina převážně už velmi starých žen, které se po násilné evakuaci po katastrofě tajně vrátily do svých domovů. Filmaři navštěvují některé z nich, aby zjistili, že tyto moudré a odolné ženy si zde žijí v poměrném klidu a spokojenosti. Vláda jim to částečně umožňuje, protože se domnívá, že v dohledné době zemřou sešlostí věkem, a to dříve, než by mohly zemřít na následky ozáření. Radiace je tu na některých místech stále vysoká, tyto ženy z ní ale strach nemají. Vesměs za sebou mají tvrdý život, mnohdy doprovázený hladověním, kterého se paradoxně bojí mnohem více než radiace... Epicentrum výbuchu, kolem něhož jsou ustanoveny dvě zóny – jedna ve vzdálenosti deseti a druhá třiceti kilometrů – je kryto sarkofágem, z něhož ale radioaktivní prach už třicet let uniká. Plánuje se proto nový kryt, který by měl vydržet prakticky neomezenou dobu – snad i déle než pyramidy ...Valentina Ivanovna, zdravotní sestra, byla povolána do nemocnice ihned po katastrofě. Strávila tam mnoho času a viděla mnoho mrtvých. Později sama onemocněla rakovinou štítné žlázy - jediným onemocněním, které je s Černobylem jednoznačně spojováno – uzdravila se a dodnes žije v místě, kde se narodila a prožila celý život. Stejně jako pro další bábušky je to pro ni velice důležité. Ženy se navzájem navštěvují, zazpívají si spolu i zatančí. Rády se napijí a vždy pro návštěvu připraví bohaté pohoštění, přestože převážně žijí jen z toho, co si samy vypěstují anebo uloví. V oblasti pravidelně probíhá sběr vzorků půdy a vody, stejně jako měření radiace přímo v domech. Ta ovšem závisí na mnoha faktorech, kromě jiného i na počasí a síle větru. Zjištěné údaje jsou zveřejňovány na budově pošty v Černobylu. Bábuškám jsou také rozváženy důchody, ovšem v zimě, když jsou cesty nesjízdné, si na ně občas musí pár měsíců počkat... Analýza odebraných vzorků pravidelně ukazuje stálé zamoření. To ale místní obyvatelky rozhodně nemůže přimět k tomu, aby se odstěhovaly. Jsou hrdé na svou nezávislost, na to, že se dokáží samy o sebe postarat a nejsou nikomu na obtíž. Jsou zvány na lékařské kontroly. Valentina Ivanovna se tak dozvídá, že je zdravá, hodnoty škodlivin v jejím těle zůstávají v normě. Mladý lékař vysvětluje, že zde hrají významnou roli i socio-psychologické faktory: bylo statisticky dokázáno, že lidé, kteří se do své domoviny vrátili, se dožívají vyššího věku než ti, kteří byli evakuováni a donuceni žít jinde. Štáb navštěvuje i Pripjať, dnes nazývaný „město duchů". Původních obyvatel v celé oblasti pomalu ubývá, bábušky vymírají. To ale nic nemění na tom, že své volby – vrátit se domů navzdory nebezpečí – nikterak nelitují ...(TV Prima)